Loupež století aneb zvyk je železná košile

Komunisté a sociální demokracie , která do jejich náručí  po vítězném únoru 1948 s chutí hupsla, si zvykli žít na cizí účet. Znárodňovali a loupili kde se dalo a co se dalo. A říkali tomu vláda lidu. Jejich nenasytnost neznala mezí a  nějaký čas z toho , co nakradli , dokázali uspokojit a  oblbnout řadu lidí. Jejich řádění se pochopitelně nemohlo vyhnout ani církvím a náboženským společnostem. Tam se loupilo zvlášť dobře. Po listopadu 1989 stála

společnost před problémem, jak komunistická zvěrstva alespoň částečně zmírnit. Někde se to podařilo lépe, jinde hůře. Právnické osoby – lidová družstva , ale i mnozí další , přes snahu mnohých a k mé velké lítosti , ostrouhali.  Církve a náboženské společnosti nedopadli o mnoho lépe – přes existenci blokačních paragrafů , přes rozhodnutí  Ústavního soudu ,přes přísliby politických reprezentací ,se nedělo nic. A to Sociální demokraté byli osm let ve vládě a mohli tak snadno naplnit své církevně fondové vize . Až pod tlakem obcí  se problém začal řešit a postupně se dospělo do dnešní situace, kdy je uzavřena dohoda mezi všemi dotčenými církvemi a státem a kdy tuto dohodu má potvrdit zákonodárce.  Obě strany musely hodně slevit . Ne církve , ale národohospodářská  fakulta Vysoké školy ekonomické v Praze došla k závěru, že stát tím , že „ převzatý „  majetek spravuje, ročně získává cca 3 mld kč ( v dnešních cenách) a církvím na jejich činnost přispívá pouze cca 1,4 mld kč. Církve nechtějí refundaci tohoto ušlého zisku a že by to za 60 let bylo hezkých pár desítek miliard. Dohoda řeší jen částečnou finanční náhradu za majetek, který už vydán být nemůže a naturálně vrací to, o co církve požádají a zároveň doloží , že jim to k 25.únoru 1948 nezpochybnitelně patřilo.   A tento akt  pouze částečné spravedlnosti  je současnou  sociálnědemokratickokomunistickou ad hoc  koalicí prezentován jako loupež století. Za nadšeného hýkání  závistivého davu  a podpořen trapnými a urážejícími  billboardy . Vůbec se nedivím  jednoznačné a ostré reakci církví – vždyť kdo je tady loupežník a kdo je tady okradený a postižený ? Byl by tento problém nebýt " Vítězného února ? V době , kdy Jiří Paroubek tyl na pražských Restauracích a jídelnách a kdy současná věrchuška sociální demokracie chodila do Pionýra ,seděli mnozí z těch , kteří jsou teď napadáni, v komunistických kriminálech.  Ale pozor – ti  , kterým je dnes narovnání  vztahu mezi státem a církvemi proti mysli, by si měli uvědomit, že hospodařit s cizím majetkem se prostě nemá. A že teď jde sice o majetek ( nemilovaných )církví, ale že může jít vbrzku  také o majetek každého z nás. Už nám to tato parta jednou – po únoru 1948 – předvedla.   A zvyk je železná košile.