Budu upřímný. Nebýt členem KDU- ČSL , měl bych před nastávajícími volbami opravdu těžké trauma. Dobře rozumím všem těm, kteří se zvlášť po včerejším spektáklu ve Sněmovně bezradně drbou na hlavě a přemýšlí, komu že svůj hlas dají.
Budou příští volby střetem idejí ? Nemyslím si to. Normální volič musí být už hodně unaven všemi pravicovými i levicovými argumenty, ideály a doktrínami. Nakonec stejně vše skončí u nějakých Mrázků, Hrdličků či Rittigů.
To, co považuji za hodně důležité je, kromě nezpochybnitelné kompetence, důvěryhodnost.
Důvěryhodnost, která nevychází z nějakých billboardových headlinů, ale z životního příběhu každého, kdo se o přízeň voličů hodlá ucházet.
Teď bych samozřejmě mohl podat výčet všech možných prohřešků našich politických oponentů. Neučiním tak. Při vědomí toho, že čtenáři na tomto blogu si svůj úsudek nemusí tvořit na základě názorů někoho jiného. Je z čeho vybírat. Některé strany si budou pro své chyby sypat popel na hlavu, jiné se budou holedbat svou věrností tradici a Ústavě, další budou slibovat neopotřebovanost svých protagonistů a jiní překvapí svou finanční potencí. O populismu mnohých nemluvě.
Když přemýšlím, co bych od příští politické garnitury očekával já, zdá se mi, že smysl dává naplnění obsahu hesla „Zodpovědná solidarita“. Tak, jak to vnímám já, to znamená, že ten, kdo pracuje a pracuje dobře, by se měl mít dobře a hodně dobře. Ten, kdo nepracuje, protože nemůže ( stáří, nemoc, rodina),by měl mít jistotu, že o se o něj postará rodina, společnost – stát. Ten, kdo nepracuje, protože nechce, ten ať počítá s tím, že bude spát třeba pod mostem. Že je to nekřesťanské? Není. Pavel z Tarzu to říká jasně – kdo nechce pracovat, ať nejí.
Po všech historických volebních a povolebních zklamáních, ve mně pořád doutná jiskřička naděje, že se snad po létech frustrace konečně rozhodneme dobře. Jak jste na tom vy ?
